Kdo chce mír
Šest let od vypuknutí peloponéské války jsou lidé bojů přesycení. O to horlivěji se slaví svátky. Svátky Lenají jsou v zimě, kdy se většinou málo bojuje, a proto lidé mají čas na návštěvu divadel. Tradičně se konají soutěže o nejlepší hry. Mezi obecenstvem jsou obzvláště oblíbené komedie, snad proto, že je válka.
Nejmladší autor, který se soutěží účastní, je Aristofanes. Je mu teprve pětadvacet let, ale není to první hra, kterou napsal. Ta předešlá, s názvem Babylóňané, vzbudila rovněž pozornost. Bohužel, část té pozornosti nebyla zrovna žádoucí. Aristofanes se v ní obul do praktik svých spoluobčanů, okrádajících své spojence v délském spolku. Samozřejmě, nepřímo, hra vlastně pojednávala o Babylóňanech. Ale vůdce demokratické strany Kleon se nějak poznal v hlavním dozorci otroků a Aristofanes musel jít zpytovat svědomí před athénský soud. Svou výřečností se zachránil před trestem, ale půda pod nohama se mu nebezpečně zatřásla. Proto se zdálo moudré, že svou další hru raději uvede pod jménem známého herce Kallistrata.
Hra dostala název Acharňané, protože chóristé představovali muže z Acharn, jedné atické vesnice. Kdysi bývali majetní a v Athénách vážení, protože dodávali městu uhlí. Jenže dobré časy byly dávno pryč. Acharny byly vypáleny a zpustošeny nepřítelem a jeho obyvatelé se uchýlili do spřátelených Athén. Ty je sice přijaly, ale uprchlíci se zařadili pouze k dalšímu houfu otrhaných utečenců.
Hlavní hrdina hry je starý acharnský rolník Dikaiopolis. Jde na lidové shromáždění s nadějí, že se tam bude mluvit o tom, jak skončit válku. Místo toho se shromáždění zabývá otázkou dalších vojenských spolků. A přijímá posla perského krále, který přichází s odpovědí na athénskou žádost o pomoc a peníze na válku se Spartou. Postava posla působí komicky se svými přeplácanými přepychovými šaty, velkou maskou a lámanou řečtinou, kterou posel dává najevo, že perský král pro Athény peníze nemá. Ale v komické postavě je i kus hořkosti. Staří diváci v hledišti si ještě pamatují, jak jejich otcové bojovali s Peršany tu strašnou válku o svobodu Řecka. A nyní je prosí o pomoc proti bývalým spojencům, kteří s nimi srdnatě hájili Thermopyly a válčili u Salamíny. Jenže co dělat, vždyť Sparťané se snaží paktovat s Peršany stejně usilovně jako oni?
Dikaiopolis, znechucený výsledkem sněmu, se rozhodne jednat sám za sebe. Myslí si, že i u nepřátel najde lidi, kteří si přejí válku skončit. Posílá tedy posla do Sparty a ukáže se, že měl pravdu. I Sparťané by rádi sjednali mír. Dostává návrh míru na tři různá období. Nejkratší je pětiletý, to je mír, o kterém se říkalo, že páchne smůlou. Je to dostatečná doba na to, aby se město připravilo k nové válce a namazaly lodě smůlou. Dikaiopolis se rozhodne přijmout mír nejdelší – třicetiletý. Ostatní Athéňané mohou bojovat jak chtějí, on si uzavře svůj privátní mír.
Acharňané jsou rozzuření. Jak si mohl dovolit zradit své spoluobčany a uzavřít soukromý mír? Navrhují ho odsoudit k smrti, ale Dikaiopolis žádá o možnost se hájit před soudem. Jelikož je životem protřelý, chápe, že na to musí příslušně vypadat a jde si půjčit oblečení k Euripidovi. Euripides byl v té době uznávaným tragédem a samozřejmě, tragédie byly přece jen hodnoceny o stupeň výš než pouhé komedie. Skvělá příležitost pro Aristofana, aby si z Euripidových tragických hrdinů vedoucích hlubokomyslné úvahy trochu vystřelil. Dikaiopolis si jde půjčit oblečení od Euripida, aby vypadal co nejubožeji, neboť všichni Euripidovi hrdinové jsou nešťastní a všichni chodí v hadrech.
Před soudem Dikaiopolis uvádí, že nejenom Sparťané, nýbrž i Athéňané měli na válce svůj podíl viny. Vždyť zakázali megarským obchodovat a zabavili jejich zboží a tak je přímo vehnali do náruče Sparťanů, se kterými rychle uzavřeli spojenectví. Co by říkali Athéňané, kdyby jim někdo zabavil zboží? A nepodněcují nejvíce k válce ti, kteří se na ni obohacují? Vždyť přestože většina lidí zchudla, všichni vědí, že někteří neměli před válkou ani drachmu a najednou jsou velmi majetní.
Dikaiopolis se tedy na sněmu obhájil a začal si užívat výhod míru. Přijímal obchodníky ze znepřátelených území a čile s nimi obchodoval. Pak dorazil jeden Boióťan s velkým množstvím zbožím a nabízel Dikaiopolovi oblíbenou pochoutku – marinovaného úhoře. Na oplátku žádal něco, co není v Boiótii, ale co je v Athénách. Dikaiopolis si s tím pěknou chvíli lámal hlavu. Athény válkou zchudly, nebylo snadné nalézt něco pozoruhodného. Pak dostal nápad. Prodal obchodníkovi udavače, který neustále slídil a na všechny donášel. Takové jaké mají v Athénách, nikde jinde nenajde.
„Ale k čemu ho budeme potřebovat?“ ptal se jeden z chóristů.
„Můžeme ho třeba posadit do klece místo opice“ mínil Boióťan.
Diváci se bavili znamenitě a Aristofanes vyhrál cenu za nejlepší komedii. Mír ale přesto nenastal.
Kde koupit knihu Slovem a mečem
Knihu v roce 2010 vydalo nakladatelství MILLENNIUM PUBLISHING s.r.o.
